Kapitola 6

      Když jsem se probudila, slunce svítilo tak jasně, že muselo být už odpoledne. „Dobré ráno spáči,“ ozvalo se za mnou. Když jsem se otočila, seděl za mnou usmívající se Tybalt, který si četl nějakou knížku.

      „Dobré ráno. Ty už jsi se vrátil? A co tady vůbec děláš?“ zeptala jsem se celá udivená. Přece jenom než jsem usnula, tak jsem na něho tak nějak čekala. Ale nikdy bych nevěřila, že první co po ránu uvidím bude jeho úsměv na tváři a jeho samotného. Hrozně mě to překvapilo.

      „Co bych tady asi tak dělal co? Jestli nevíš, tak tady bydlím. A mimochodem, tohle je můj pokoj a moje postel, ve které spíš.“ „Takhle jsem to nemyslela. Já jenom, co tady jako děláš po ránu? Nečekala jsem tě tady.“ „Aha…no dostal jsem chuť přečíst si knížku, kterou jsem měl tady na stole, a tak jsem tu rovnou zůstal. Vadí ti to?“ „Ne, samozřejmě, že ne. Koneckonců to ty tu jsi doma ne já,“ řekla jsem a radši jsem vstala a šla do koupelny a něco mi říkalo, že mi neříkal celou pravdu.

      Když jsem vyšla z koupelny, Tybalt v pokoji už nebyl, ale na stole na mě čekalo jídlo. V tu chvíli mi v břiše zakručelo hlady, a tak jsem si sedla k jídlu a začala jíst. Po jídle přišla Aya. „Ahoj Ayo,“ pozdravila jsem ji. „Ahoj Kagome, jak ti chutnalo?“ „Bylo to výborné.“ „To ráda slyším, ukaž podívám se ti na tvoje zranění.“ „Dobře,“ řekla jsem a sundala si oblečení, aby měla k ráně lepší přístup. „Rána vypadá čím dál tím lépe. Poměrně rychle se hojí, což je jenom dobře,“ řekla a ránu mi znova obvázala, tentokrát ale už čistým obvazem.

      Když jsem se oblékla do nových šatů, které mi Aya donesla, ozvalo se zaklepání. „Dále,“ řekla Aya a dovnitř vstoupil Tybalt. „Jsi už hotová?“ zeptal se mě. „Jestli tím hotová myslíš najezená a oblečená, tak ano jsem,“ odpověděla jsem mu a usmála jsem se na něho. „Tak to je dobře,“ řekl a usměv mi opětoval. „Proč se ptáš, máš snad něco v plánu?“ „No, říkal jsem si, jestli by jsi se nechtěla trochu projít a nadýchat se čerstvého vzduchu, co říkáš?“ „Ty půjdeš se mnou?“ „Samozřejmě. Pokud ti to teda nevadí?“ „Nee, nevadí mi to. Půjdu s tebou velmi ráda,“ opověděla jsem mu trochu v rozpacích.

      Venku bylo přímo nádherně. Slunce krásně svítilo a na obloze nebyl jediný mráček. Krajina kolem byla nádherná. Nemohla jsem si prostě pomoct, strašně se mi tady líbilo. Nejradši bych tu zůstala napořád a bylo mi úplně jedno, že bych se měla vrátit domů. Prostě jsem tu chtěla zůstat, protože jsem se tady cítila šťastně. Nikdo mě tu nesledoval. Nikdo mi tu neříkal, co mám dělat, a co ne. Nikdo mi pořád nepřipomínal, že jsem dcera šlechtice. Prostě to tu bylo nádherné. Přesně o takové místě jsme vždycky snila.

      „Nad čím tak přemýšlíš?“ zeptal se mě najednou Tybalt. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem ven nešla sama, ale s Tybaltem, a že to ode mě nebylo asi moc hezké, že jsem byla uzavřená ve svých myšlenkách. „Nad ničím. Jenom si říkám, jak je to tu nádherné.Bydlíš tu s někým nebo sám Tybalte?“ zeptala jsem se ho, protože mě to strašně zajímalo. A navíc jsem vůbec nevěděla, kdo je a chtěla jsem to zjistit. 

      Když jsem se ho zeptala, tak se tak trochu zarazil a trvalo než mi odpověděl. „Jistým způsobem sám i s někým,“ odpověděl mi po delší době trochu odtažitě. Viděla jsem na něm, že mi nechce odpovídat, a taky jsem tušila, že mi toho o sobě asi moc neřekne, ale nevěděla jsem proč a chtěla jsem to zjistit za každou cenu, ale ne dnes. Zjišťování o Tybaltovi si nechám na jindy. Dneska jsem se chtěla jenom kochat krásou přírody a vychutnat si ten krásny pocit být aspoň chvilku šťastná.