Probudila jsem se až v měkké posteli a do očí mi svítilo měsíční světlo. Tybalt mě tím pádem musel přenést do pokoje a já si toho ani nevšimla. Rozhlédla jsem se pořádně po pokoji a všimla si skleničky a džbánu s vodou na stole, který stál v jednom z rohů pokoje. V krku jsem měla docela sucho, a proto jsem co nejpomaleji vstala (přece jenom jsem měla na paměti své zranění) a šla se napít. Džbánek jsem vypila skoro celý.

      Když jsem dopila, tak jsem se pořádně rozhlédla po pokoji. Byl celkem prostorný. Byla v něm velká manželská postel, na které jsem celou tu dobu ležela. Taky tam bylo pár skříní a dva stoly. Ten jeden byl v rohu a byly u něho dvě židle a ten druhý u postele, na kterém byla lampička a další nábytek. Byly tam také nějaké dveře, když jsem je otevřela, tak jsem se objevila v koupelně. Taky tam byly dveře, které vedly na balkón, z kterého byl nádherný výhled na okolí. Ani nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale ani jsem nepostřehla, že se otevřely dveře a někdo vešel do pokoje.

      „Už jste se probrala, jak se cítíte?“ zeptal se mě někdo. Trochu jsem se polekala, protože jsem nikoho neslyšela přicházet a otočila jsem se. Přede mnou stála poměrně mladá dívka. „Kdo jste?“ zeptala jsem se místo toho, abych odpověděla na její otázku. „Jmenuji se Aya a jsem služebná, kdyby jste něco potřebovala můžete se obrátit na mě,“ řekla a mile se na mě usmála. „Dobře. Moje jméno je Kagome, ale to už asi víte.“ „Ano, řekl mi to pan Tybalt. Vidím, že jste vypila skoro všechnu vodu, tak Vám donesu další a cestou řeknu panu Tybaltovi, že jste se probudila,“ řekla a odešla.

      Chvíli na to, co odešla se ve dveřích objevil Tybalt a nesl mi džbánek s vodou. „Ahoj. Jsem rád, že už jsi se probudila. Jak se cítíš?“ „Až na tu bolest v boku, tak dobře. Kdo vůbec jsi?“ zeptala jsem se (věděla jsem sice, že se jmenuje Tybalt, ale to bylo jediné, co jsem o něm věděla). „Nemyslíš si, že kdybych tě chtěl zabít, tak bych to už dávno udělal a neobtěžoval bych se s tvoji záchranou. Co myslíš?“ Nevím čím to bylo, ale když jsem se mu podívala do těch jeho safírových očí, tak jsem věřila, že mi opravdu nechce ublížit, ale pomoct.

      „Měla bys ses jít umýt a najíst. Koupelnu jsi jistě už našla. Pošlu Ayu, aby ti našla nějaké čisté oblečení a donesla něco k jídlu,“ řekl a otáčel se k odchodu. „Ty už odcházíš?“ zeptala jsem se ho. „Ano musím si něco vyřídit.“ U dveří se ještě zastavil a otočil se na mě. „Prosím tě, abys v době mé nepřítomnosti neodcházela z pokoje,“ řekl velmi vážným, ale přitom jemným tónem. „Dobře,“ řekla jsem a trochu se na něho usmála. Než za sebou zavřel dveře, tak mi úsměv oplatil.

      Když Tybalt odešel, rozhodla jsem se následovat jeho radu a šla jsem se umýt. Chtěla jsem si napustit vanu, ale nevěděla jsem, jak moc mám zahojenou ránu, a tak jsem se rozhodla jenom pro sprchu. Sundala jsem ze sebe roztrhané a špinavé oblečení, které jsem bez starostí hodila někam na zem a stoupla si pod tekoucí vodu.

      Během sprchování, ať jsem chtěla nebo ne, tak se moje myšlenky točily pořád kolem toho stejného a to kolem toho osudného dne, kdy jsem měla umřít, ale díky Tybaltovi pořád žiji. Na ten den nikdy nezapomenu. Jen jsem doufala, že Miroku je v pořádku.

      Hrozně mě ale mrzelo, že jsem nestihla Kaoruovy narozeniny. Možná, že kdybych mu ten dárek koupila už dávno, tak nikdo by nemusel zemřít. Připadala jsem si zodpovědná za jejich životy. Nevěděla jsem, kdo byli ti lidé, co po mně šli, ale právě v tuhle chvíli jsem měla sto chutí je zabit za to, co provedli.

      „Slečno Kagome, donesla jsem Vám čisté oblečení a jídlo,“ oznámila mi Aya a tím mě vyrušila z mého přemýšlení. „Dobře už jdu,“ řekla jsem ji a začala se utírat do osušky. Než jsem se oblékla do tmavých šatu, které mi Aya donesla, tak se mi Aya podívala na moji ránu. Poté jsem se usadila ke stolu a začala jíst. „Děkuji ti Ayo.“ „Nemáte zač slečno.“ „Ayo, mohla bys mi prosím tě přestat říkat slečno Kagome a místo toho jenom Kagome?“ „Ale…“ „Žádný ale,“ řekla jsem, když chtěla protestovat, „prostě mi říkej Kagome.“ „Když si to přejete Kagome.“ „Jo a ještě jedna věc, tykej mi prosím tě,“ dodala jsem ještě.

      Když Aya odešla, tak jsem se šla podívat na balkón. Doufala jsem, že Tybalta ještě dnes uvidím, ale to se nestalo. Během čekání mě totiž přemohla únava, a tak jsem si šla lehnout. Zatím co jsem spala, tak někdo vešel do pokoje.