Rychle jsme s Mirokem vystoupili a koukali se kolem nás. Rozhlíželi jsme se kolem, ale nikoho jsme neviděli a navíc, co bychom taky v té tmě měli vidět, když byla tma jako v pytli. Miroku rychle přesekl otěže a snažil se uklidnit koně, protože je něco strašně vystrašilo. Neváhali jsme ani chvilku a nasedli na koně.

Dali jsme jim povel a rychle odjížděli pryč. Nejhorší bylo, že jsem měla nepříjemný pocit, že na mě někdo upřeně hledí a toho pocitu jsem se nemohla zbavit. Naše koně se prudce zastavily u kraje nějaké propasti, kde tekla řeka. Rozhodně bych nechtěla spadnout dolů, pomyslela jsem si.

Z dálky se k nám dostal něčí hlas. „Chci je živé, najděte je a to okamžitě, hlavně tu holku.“ Zvolal někdo z těch, co po nás jdou. Podívám se na Miroka, který usilovně přemýšlí, jak se z tohoto všeho dostat. Ale neví si vůbec rady. Před námi lidi, co nás pravděpodobně chtějí zabít a za námi propast. Jedno lepší než druhý. Všimla jsem si, že se mezi stromy mihnul nějaký stín. V tom se můj kůň splašil a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, tak jsem padala do propasti. I Mirokův kůň se splašil, ale ten se stačil na poslední chvíli zachytit. Pouze slyším jenom Mirokův zoufalý křik, jak na mě volá. Nakonec jsem zavřela oči a smiřovala jsem se se smrtí.