Setkání 

Myslel jsem si, že to bude den jako každý jiný. Zazvonil budík, šel jsem do koupelny udělat ranní hygienu a oblékl jsem se do školní uniformy, která se skládala z bílé košile, černých bot, tmavěmodrého saka a kalhot stejné barvy. Nasnídal jsem se a vyrazil do školy. Před školou na mě čekala moje spolužačka, ale hlavně moje kamarádka Leila, která měla na sobě také uniformu, jenomže ta její vypadala trochu jinak. Bílá halenka, červené sáčko, červenočerná sukně s kostičkovaným vzorem a podkolenky tytéž barvy a nakonec černé boty. Její černé a dlouhé vlasy byly jako vždy stažené do culíku. Když nad tím, tak přemýšlím, tak si přímo vybavuji den, kdy se z nás staly přátelé se vším všudy. Leila po mně už hodně dlouho jela a chtěla se mnou chodit, i když jsem ji několikrát naznačil, že nemám zájem, tak se stále nevzdávala. Ale jednoho dne už jsem to prostě nevydržel a vyjel jsem na ni a řekl ji, že o ni opravdu nemám zájem, a že se mi dívky prostě nelíbí. Leila na mě jenom zírala s otevřenou pusou a odešla. Ještě ten den k večeru u mě zazvonila a řekla, že teď už chápe proč jsem o ní nejevil zájem. Ale vůbec jí to nevadilo a chtěla se dál přátelit.

        „Ahoj, Kyle,“ zavolala na mě Leila a vyrušila mě z mých myšlenek. „Jak jsi se měl o víkendu?“ zeptala se. „Ale jo, šlo to. Jen kdybych nemusel své babičce pomáhat na zahradě. A co ty?“ „Úplně suprově. John mě už konečně pozval na rande. Bylo to vážně skvělý. Šli jsme na večeři, do kina a nakonec jsme to zakončili procházkou, při které jsme si krásně popovídali a potom mě doprovodil domů,“ říkala vesele.„Tak už se konečně rozhoupal, že mu to ale trvalo,“ řekl jsem. Ale přál jsem ji to, bylo na ní vidět, že je šťastná. Zazvonil školní zvonek  a my šli společně do třídy.

       Dnešek jsme začínaly občankou, která mě vůbec nebavila, takže jsem jako vždy koukal z okna a díval se, kde co lítá a absolutně jsem profesora nevnímal. Ani jsem nevnímal v tu chvíli, kdy k nám do třídy vešel ředitel a začal nám představovat našeho nového spolužáka, který se přistěhoval bůhví odkud. 

       „Ahoj. Já jsem Nick,“ řekl. Ale jakmile jsem uslyšel ten jemně sametový hlas, tak jsem se otočil, abych zjistil, kdo je jeho majitelem. Ale to jsem asi dělat neměl, protože jakmile jsem se na něho podíval, tak jsem se ztratil v těch jeho hlubokých a modrých očích a vůbec jsem nemohl z něho spustit oči.

       Vzhledem k tomu, že jediné volné místo bylo vedle mě, tak ho tam profesor posadil. Hlásek ve mně poskočil radostí, ale musel jsem se udržet, abych na něho pořád nekoukal.

       Celý den jsem se vůbec nemohl soustředit a musel jsem se snažit, abych se na něho pořád nedíval. Docela se mi to dařilo. Když nastala doba na oběd, tak se mě zeptal, jestli si může přisednout. U stolu jsme seděli jenom my dva. Nejdřív jsme jenom mlčky seděli a jedli. Potom se mě zeptal, jestli bych  mu mohl půjčit nějaké zápisky, aby věděl co děláme a já mu na to klidně kývnul. A nakonec jsme se spolu začali bavit. Byly jsme jako dvě drbny. Neustále jsme mluvili, že jsme si ani nevšimli, že zazvonilo, dokud nás neupozornila Leila.

      Tak jsme uklidili tácky se zbytkem jídla, které jsme nesnědli (já jsem vracel skoro všechno jídlo, protože jsem nemohl v jeho blízkosti absolutně vůbec jíst, musel jsem se krotit, abych se na něho pořád nedíval) a vydali se zpátky do třídy. Sedli jsme si na svá místa a prokecali celou hodinu, protože jsme právě měli hodinu účetnictví, která je vážně nudná. Paní profesorka nás totiž zase jako vždycky ponaučovala, jak máme vyplňovat účetní doklady, a pokud to slyšíte po “stopadesáté“, tak vás to už přestane bavit. A to k tomu ještě po několikáté dodala, že na opravy používá zkratku svého manžela. No prostě děs.

      Bylo 14:50 a to znamenalo záchranu v podobě školního zvonění. A my mohli jít po dlouhém dni konečně domů. U skříněk bude lidí jako vždy, takže jsme zas tolik nespěchali. Když jsme se konečně dostali ke svým skříňkám, zjistili jsme, že máme skříňku hned vedle sebe.