Jako každý člověk na téhle planetě jsem rostla a žila svůj život a ani nevěděla, co mě v budoucnu čeká. Myslela jsem si, že všechno půjde hladce jako po másle. Ale později jsem zjistila, že jsem se velmi zmýlila.

Jako malé dítě jsem si žila svůj pohádkový život a ničím jsem se netrápila. Jenomže později jsem zjistila, že všechno není jedna velká pohádka, ale že tu existuje i tvrdá realita. Rodiče mi plno věcí zakazovali a pořád mě jenom hlídali a peskovali, co mám dělat a co ne. V tu chvíli jsem si vždy přála být už konečně dospělá a dělat spoustu věcí, které jsem nemohla.

Jenomže když jsem nastoupila na střední školu, tak jsem toho litovala a chtěla být zase tím malým dítětem, které se nemuselo ničím trápit. Už na základce jsem měla problémy. No mě to spíš tak moc nevadilo než vadilo. A čím starší jsem byla, tím horší to bylo. Bohužel mým rodičům to hrozně vadilo.

Škola mě nikdy moc nebavila. Možná jenom ty přestávky, kdy jsem si mohla popovídat se svými kamarády, kterých jsem bohužel nikdy moc neměla, ale co jsem měla dělat. Ve škole jsem se špatně učila a to se našim opravdu nelíbilo a ani se jim nedivím. I když mi pořád školu vtloukali do hlavy a říkali, ať se učím pořádně, tak to bylo k ničemu.

Jenomže střední byla úplně něco jiného než základka. Tam to bylo o hodně tvrdší. Tam nestačilo, aby se člověk snažil, tam byla škola na prvním místě a ostatní bylo až potom, což se zase nelíbilo mě.

Co jsem začala chodit na stření, tak všechno šlo z kopce. Na tu školu jsem pořád kašlala, ale to jsem neměla. Kvůli mým špatným známkám bylo doma hotové peklo. Rodiče se začali hádat častěji. Nejhorší však na tom bylo to, že jsem za to v podstatě mohla já a můj přistup ke škole. Nechtěla jsem, aby se naši rozešli.

Můj vlastní život mě začal přestávat bavit, čím dál tím víc. Začala jsem o sobě pochybovat a ptát se sama sebe: Jestli to, že jsem se narodila byl vůbec dobrý nápad? Jestli kdybych se nenarodila, bylo by mým rodičům lépe? Jestli kdybych zemřela, bylo by to lepší pro naše?

Hodně dlouhou dobu jsem si přála, aby se mi něco stalo. Abych třeba jela v městské dopravě a něco se mi stalo, nebo aby mě přejelo nějaké auto (i když bych asi litovala toho řidiče), ale hlavně, ať už by se mi stalo cokoliv, abych při tom zemřela a už nikdy neotevřela své oči a nemusela se dívat na život, který jsem si sama vytvořila a litovala jsem toho.

To, co jsem si přála ze všeho nejvíce (což byla má smrt) se pořád ne a ne stát.

V den, kdy jsme dostali vysvědčení se mi vůbec nechtělo domů. Věděla jsem, že to doma bude zas mela. Jenomže jsem nepředpokládala, že se stane to, co se stalo potom.

Jak jsem správně předpokládala rodiče zuřili. Když jsem už konečně měla klid od několika hodinového proslovu “já, škola a moje budoucnost“, tak jsem se zavřela do svého pokoje a začala poslouchat písničky (samozřejmě ty nejpomalejší a nejsmutnější, jaké jsem měla). Jenomže tentokrát to bylo jiné. Rodiče se hádali ještě stokrát hůř než jindy. Dokonce si snad začali i balit kufry, ale to nevím přesně, protože jsem to už nemohla vydržet, a proto jsem se oblékla a utekla z domu. Jenom jsem slabě slyšela, jak na mě naši volají ať se vrátím.

Můj život stál opravdu za houby a já už nechtěla být mezi živými. A proto jsem vlezla do drogérie a koupila žiletku. Šla jsem k blízkému hřišti a tam si zalezla k panelákům pod balkóny. Sedla jsem si na zem a začala přemýšlet. Opravdu jsem si byla jistá, že když umřu, našim se povede lépe, proto jsem z kapsy vytáhla žiletku a řízla se do ruky u zápěstí. Docela to bolelo, ale překonala jsem bolest a řízla se i do druhé ruky a čekala na smrt.

Říká se, že když člověk umírá, tak mu před očima prolítne celý jeho život. A opravdu to byla pravda. Nad některými vzpomínkami jsem se musela pousmát, ale už jsem pomalu začala pociťovat, jak mě opouští síla a upadám do prázdna. Už jsem jenom tak trochu cítila, že se mě někdo dotýká a mluví na mě, ale já mu neodpověděla, taky jsem zaslechla sanitku.

Do nemocnice mě sice dovezli ještě trochu živou, ale ztratila jsem příliš mnoho krve a už se jim nepodařilo mě zachránit a já nakonec zemřela a myslela si, že vše bude takové, než jsem se narodila.

 KONEC