Neopětovaná nebo opětovaná láska?   

     Existuje láska, která nebolí? Těžko říct. Láska je něco, co člověk neovlivní. Člověk si nemůže vybrat, do koho se zamiluje. Zamiluje se třeba do osoby, která ho také miluje, ale může se také zamilovat do osoby, do které neměl ani v plánu a ta osoba ho ani nemiluje. Ne každá láska je totiž opětovaná. A milovat osobu, která neopětuje naše city je horší, než kdybychom nemilovali vůbec. Jmenuji se Misaki a tohle je můj milostný příběh.

Já a můj kamarád Asumi jsme byli odjakživa nejlepší kamarádi, protože naše mámy byly kamarádky. Bydleli jsme v rodinném domku hned vedle sebe, chodívali jsme spolu ven, na základní školu a později i na střední. Abych pravdu řekl, tak jsme spolu trávili opravdu hodně času. Byli jsme nerozlučná dvojka. Dokonce jsme si řekli, že spolu po střední pojedeme studovat do Tokya.

Jenomže když chybělo pouze pár měsíců do konce čtvrtého ročníku, tak se se mnou začalo něco dít. Asumiho jsem začal mít rád, čím dál tím víc. Je sice pravda, že jsem ho měl rád vždycky, ale jenom jako kamaráda. Teď to bylo jiné.

Strašně moc jsem se na něho vždycky těšil, když jsem se neviděli. Kdykoliv jsme se sebe jakkoliv dotkli, i když to byl třeba jen letmý dotek, tak mnou vždycky projelo takové příjemné mravenčení.

Pomalu jsem si začal uvědomovat, že ho miluji, ale měl jsem strach mu to říct. Věděl jsem, že pro něho jsem pouze kamarád z dětství. Věděl jsem, že by se mnou nikdy nechodil. Věděl jsem, že jestli s ním půjdu na tu školu, tak to nevydržím, protože to bude hrozně bolet, když mu budu na blízku a nebudu se ho moct dotknout, tak jak bych si přál. A na to jsem prostě neměl.

Začal jsem se mu, čím dál tím víc, vyhýbat. Setkání jsem omezil jenom na školu. No teda, aspoň jsem se o to snažil, protože někdy mi to třeba nevyšlo. Trochu jsem ho litoval, protože nevěděl, proč se k němu, tak chovám. Má matka to nechápala, a i když se snažila zjistit, proč se k němu tak chovám, tak to nezjistila.

Škola se blížila ke konci a já jsem se dokonce rozhodl zrušit přihlášku na školu, na kterou jsme měli jít spolu a šel jsem na jinou. Nikdo to nechápal ani můj třídní učitel.

      Asumi se musel kvůli škole přestěhovat. V den, kdy odlétal jsme ho šli všichni vyprovodit. Sice jsem neměl v plánu se s ním rozloučit, ale nic jiného mi nezbývalo, protože mě matka donutila. Loučení naštěstí nebylo, tak dlouhé, jak jsem si představoval.

Když jsme se vrátili z letiště domů, tak jsem se zavřel u sebe v pokoji a začal jsem brečet, protože jsem si uvědomil, že ho už nikdy neuvidím. Také jsem si uvědomoval, že můj život bez něj bude prázdný, a že jsem mu to možná měl říct. Ale já jsem jen zbaběle utekl a nedokázal jsem jediné milující osobě říct ty dvě slova “Miluji tě.“ Možná by to dopadlo dobře a možná ne, ale to už nezjistím. Jediné, co mi zůstalo jsou vzpomínky na milující osobu, kterou jsem navždy ztratil.

Tokyo o 5 let později

Právě procházím městem a vzpomínám na usměvavou tvář, kterou jsem tolik miloval. Byl jsem však zbabělec a nedokázal jsem milující osobě říct, že ji miluji.

Potom se mi z ničeho nic začala ta osoba vyhýbat a já nevěděl proč. Dokonce i zrušila přihlášku na školu, na kterou jsme měli jít spolu. V tu chvíli mě zabolelo u srdce.

V den mého odjezdu se chovala, jako vždycky. Dokonce vypadala, jako kdyby tady ani nechtěla být. Bylo ji úplně jedno, že odlétám. Bylo mi v tom momentě vážně mizerně. Měl jsem ji to říct. Měl jsem to risknout. Nevím, co bych dal za to, abych tu osobu mohl zase vidět a říct ji “Miluji tě, Misaki.“

Náhle však do někoho vrazím. „Omlouvám se, nedíval jsem se na…Misaki?“ V mém hlasu je údiv. Už jsem se začal omlouvat, když jsem ho najednou spatřil. Člověka, kterého jsem chtěl celé ty roky vidět, a který mi ukradl srdce tu stojí právě přede mnou. „A…ahoj Asumi,“ řekl a já zas mohl slyšet jeho krásný hlas. Jak jsem mu tak koukal do těch jeho zelených oči, tak jsem měl sto chutí mu všechno říct. „Nešel by jsi se najíst? Chtěl bych si s tebou promluvit“ zeptal jsem se ho a oznámil mu důvod svého pozvání. „Tak dobře,“ odpověděl i když celý nesvůj.

Vzal jsem ho do blízkého bistra a objednali jsme si. Celou tu dobu jsme ani jeden moc nemluvili, jenom párkrát jsme prohodili pár slov. Když jsme dojedli a zaplatili, tak jsme se šli na chvilku projít. Sedli jsme se do parku na lavičku, kde skoro nikdo nebyl, protože už byl večer.

Začali jsme si povídat, když jsem náhle najednou řekl, „Misaki, miluji tě.“ Misaki na mě nevěřícně koukal a nevěděl, co říct. „Proč to říkáš? Proč mi to říkáš teď, po pěti letech? Proč zrovna ty Asumi? Proč mě miluješ? Proč jsem se do tebe musel zamilovat i já? Řekni proč?“ zakřičel na mě. A já v tu chvíli nevěděl, co mám říct, a proto jsem chytl jeho tváře do svých dlaní a naše rty propojil v polibek.

Když jsme se od sebe odtrhli, tak jsem ho pevně objal. „Hlupáčku, proč si mi neřekl, že mě miluješ?“ zeptal jsem se ho. „Tu stejnou otázku, bych mohl položit i tobě.“ Musel jsem mu dát za pravdu, a tak jsme se z ničeho nic oba dva začali usmívat.

       Oba dva jsme byli hlupáci, protože kdybychom si to řekli už tenkrát, tak jsme mohli být už dávno spolu a studovat na škole, na které jsme oba dva chtěli.

 KONEC