Náhodné zakopnutí 

      Byl krásný letní den a místo toho, abych trávil čas někde na koupališti, tak musím do práce, protože potřebuji peníze. Příští týden tady u nás ve městě totiž má být koncert Black Stones a já na něho strašně moc chci jít. Máma sice řekla, že mi na to dá peníze, abych si to mohl už koupit než si na to vydělám, ale pod podmínkou, že ji to vrátím. Vzhledem k tomu, že můj bratranec Hiroshi tu kapelu má taky rád, tak jde na ni se mnou. A shodou okolností má dva dny po koncertě narozeniny a já nevěděl, co mu mám koupit, a proto jsem se s ním domluvil, že mu lístek na ten koncert koupím, a že to bude můj dárek pro něj. Nebyl vůbec proti. Koneckonců, kdo by byl že? Tím pádem musím vydělat dvakrát tak tolik peněz.

Jak jsem nad tím tak přemýšlel a nevnímal své okolí, tak jsem o něco zakopl. Pravděpodobně bych se rozplácl na chodníku, kdyby mě něčí ruce nezachytili. „Děkuji,“ řekl jsem, když jsem vstával. „Není zač,“ řekl ten dotyčný krásným sametovým hlasem a já se na něho konečně podíval.

Byl to mladý kluk, mohl být stejně starý jako já nebo o rok starší. Byl o hlavu větší než já a byl oblečený v roztrhaných džínách a v černém tílku, v kterém vynikala jeho vypracovaná hruď. Měl krátké vlasy a jejich barva byla tmavěmodrá. Vypadal prostě nádherně. Nejvíc mě však zaujaly jeho tmavé oči, které mu přidávaly na vzhledu.

Z rozímání mě vytrhla myšlenka, že bych už dávno měl být v práci. „Omlouvám se, ale už musím jít,“ řekl jsem a rozběhl se do práce.

Samozřejmě, že jsem do práce přišel pozdě, ale naneštěstí měl šéf dneska dobrou náladu, a tak mi jenom trochu vynadal. Když jsem se v šatně převlíkl, tak jsem se šel věnovat zákazníkům. Pracoval jsem v jedné kavárně, kterou jsem si našel přes kamoše. Bývalo zde velmi plno, a proto měl dnes přijít někdo další na výpomoc.

Chvíli na to, co jsem přišel já se, ozvalo cinknutí dveří a dovnitř vstoupil ten kluk, kterého jsem dneska potkal. Usmál se na mě a šel přímo za šéfem, s kterým si začal povídat. Jak jsem pochopil, tak to on tady měl začít pracovat. Dal jsem si ho ale už nevšímal, protože dneska tady byl opravdu frmol.

Když jsme konečně skončili, tak jsem si za celý den mohl konečně sednout a odpočinout si. Sednul jsem si k jednomu stolu, otevřel si limonádu a v tu chvíli ke mně přišel ten kluk. „Ahoj,“ pozdravil, „dneska jsme ještě neměli možnost se seznámit. Já jsem Naota.“ „To máš pravdu. Já jsem Shinichi,“ řekl jsem a podali jsem si ruce. „To je tady vždycky tak narváno?“ zeptal se. „Ve většině případě ano,“ odpověděl jsem mu.

„Tak panstvo odcházíme,“ oznámil nám šéf a začal nás vyhánět ven z kavárny. Před vchodem jsme se navzájem rozloučili a šli každý domů. „Kudy vlastně jdeš Shinichi?“ zeptal se Naota. „Na zastávku metra a ty?“ „Já jdu taky na metro,“ odpověděl mi, a tak jsem se společně vydali na zastávku. Cestou jsme si povídali o všem možném. Nakonec jsme se ale museli rozloučit, protože jsme každý jeli jinam.

Týden pomalu plynul a s Naotem jsme se sbližovali čím dál tím víc. Dokonce jsem si začal uvědomovat, že k němu začínám pociťovat něco ví než jenom pouhé přátelství, ale dělal jsem jako by nic. Choval jsem se prostě úplně normálně jako vždycky.

Když byl den před koncertem, tak mi zazvonil mobil. „Haló,“ řekl jsem. „Ahoj Shinichi, tady Hiroshi. Promiň je mi to líto, ale nachladil jsem se a zítra na ten koncert jít nemůžu. Tak ti volám, abys se mnou nepočítal a našel si někoho jiného, protože je mi jasný, že ty lístky máš už dávno koupený.“ „Ale to přece nejde, měl to být tvůj narozeninový dárek,“ řekl jsem mu. „To nevadí, se mnou si nedělej starosti. Dáš mi něco jiného,“ řekl. „Tak dobře. Přeji ti brzské uzdravení a až se uvidíme, tak ti řeknu jaký to bylo jo.“ „Jasně. Tak si to užij a měj se hezky Shinichi.“ „Ty taky Hiroshi.“ Položil jsem mobil a jediné, co mi zbývalo bylo to, kdo se mnou půjde na ten koncert. Věděl jsem jen o jediné osobě, která by šla se mnou, a proto jsem znovu vzal mobil do ruky a vytočil jeho číslo.

Samozřejmě to byl Naota, který souhlasil, že půjde velmi rád. Domluvili jsme si už i kde a kdy si dáme sraz. Když jsme hovor ukončili, tak jsem si šel lehnout do postele, ale nemohl jsem vůbec usnout. Těšil jsem se na zítřek, tak moc, že jsem si připadal jako dítě, které se nemůže dočkat Vánoc. Nakonec jsem však usnul.

Když jsem se ráno probudil, tak jsem se šel nasnídat. Času jsem měl spoustu, protože koncert byl až večer, a tak jsem se mohl v klidu připravit.

Když se blížil čas srazu, tak jsem se začal oblíkat. Vzal jsem si na sebe černé džiny a bílé tílko a na to černou košili. Vzal jsem si ještě mobil, peněženku a lístky na koncert (bez nich bychom se tam samozřejmě nedostali) a vyrazil jsem.

Na sraz jsem přišel o deset minut dřív, a proto jsem si sedl na lavičku a čekal na Naota. Ten však po pěti minutách přišel.

„Ahoj,“ pozdravil a prohlídl si mě, „sluší ti to.“ V tu chvíli jsem se trochu začervenal. „Dě-děkuji, tobě taky.“ Na sobě měl stejné oblečení, jako když jsme se potkali poprvé. „Tak co, můžeme vyrazit?“ zeptal se a já jsem kývl na souhlas.

Na koncert jsem přišli trochu dříve, což vůbec nevadilo.Šli jsme na svoje místa a čekali než začne koncert. Nakonec se rozsvítily reflektory a koncert začal.

„Ten koncert byl úžasný,“ říkal jsem na cestě domů po koncertě. „To máš pravdu,“ souhlasil se mnou Naota. Celou cestu jsem si povídali o koncertě, ale také o skupině. Během toho, co jsme si povídali, tak jsem o něco zakopnul a padal na zem. Naota mě však stihl zachytit  a já skončil v jeho náruči.

„To už je podruhé, cos mi spadnul do náruče,“ řekl Naota a já se začervenal. „Víš, že jsi roztomilí, když se červenáš,“ zašeptal mi do ucha. Místo toho, aby mě pustil, tak mě ještě víc přitiskl na svoji hruď a začal se naklánět k mému obličeji, až nakonec spojil naše rty v polibek.

      Když jsme se od sebe odtrhli, tak jsme si koukali do očí. „Promiň Shinichi, ale už delší dobu se mi líbíš. Nechtěl bys se mnou chodit?“ zeptal se. Koukal jsem na něho s vykulenýma očima, ale nakonec jsem se vzpamatoval a tentokrát jsem to byl já, kdo spojil naše rty. „Velmi rád,“ řekl jsem, když jsme se od sebe oddělili. Usmál se na mě a chytil mě za ruku a v ruku v ruce jsme kráčeli domů.

KONEC