Abych totiž pravdu řekla, tak jsem nikdy neměla kluka za kamaráda, pokud teda nepočítám ty, co se mnou chodili to třídy, ale to byly spíš moji spolužáci než kamarádi. Kluci se mi vesměs totiž vyhýbali a já jim. Nikdy mě totiž žádný kluk nezajímal, a i když už některé holky měly kluka nebo aspoň své kamarády, tak já neměla ani jedno. Nikdy mi to nevadilo a ani jsem to nikdy neřešila. Byla jsem prostě ráda, že jsem měla vůbec nějaké kamarádky, protože ani těch jsem nikdy neměla dost. Nevím čím to bylo, ani čím to je. Ale je taky možný, že to vím a nechci si to jenom přiznat. Protože už jsem prostě taková.

Vždycky mi připadalo, že mě nikdo nemá moc v lásce, teda kromě mé vlastní rodiny, ale ta konec konců má skoro vždycky ráda každého člena. Ale mě tohle prostě nestačí. Já prostě chci vědět, že je na světě i někdo další, kdo mě má rád, ať už jako kamarádku nebo to druhý. A taky chci vědět, že na tomhle světě někam patřím a nejsem jenom další člověk na téhle planetě, který se narodil, aby žil a pak zemřel aniž by třeba poznal lásku.

Abych pravdu řekla, tak se jistým způsobem ani tomuhle všemu nedivím, protože vím jaká jsem nebo si to aspoň myslím. Nedokážu se moc dobře popsat, když se mě někdo zeptá na to jaká jsem, tak nevím, co mu mám říct. Protože, když někomu řeknete jaký jste, tak časem když Vás lépe pozná, tak mu klidně můžete připadat úplně jiní než podle Vašeho popisu. Proto nejraději tohle téma přeskakuji, ale někdy to prostě nejde. Přece jenom určitě se každý z nás chce jednou přihlásit do nějaké práce a tam bohužel chtějí vědět, jací jste a to je právě to, co nevím jestli zvládnu.

Já jsem prostě taková jaká jsem a nic s tím asi neudělám. Jsem přátelská a nebo spíš než přátelská si přeji mít přátelé, protože jsem strašně ráda mezi nimi. Opravdu nevím, jak moc přátelská jsem, to byste se museli zeptat těch mých pár přátel, které mám, pokud teda vůbec přátelé jsme. Ale určitě ano, aspoň tomu chci věřit.

Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší, kdybych se narodila jako někdo jiný nebo někde jinde. Já prostě nevím, připadá mi, že nejsem moc dobrý člověk. Někdy se totiž chovám opravdu jako “kráva“. Nedokážu snad ani mluvit jako normální slušný člověk. Jistým způsobem jsem agresivní a někdy se dokonce i k přátelům chovám hrozně. Ale já prostě nevím, co s tím. Lidem pořádně ani nevěřím a ani si je moc nepouštím k tělu, aspoň si to myslím. Nedokážu to. Mám strach někomu věřit, když je to něco velkého jako je třeba láska. A dokazuje to už jen to, že nedokážu projevit svoje city naplno a schovávám se za různými vtipy a podobně. Já prostě nevím, co s tím, ale ráda bych se změnila nebo kdybych se mohla narodit znova, tak bych chtěla být lepší člověk. Je to se mnou vážně hrozný. Jsem nerozhodný člověk, který ani pořádně neví, co chce od života.

Ale teď k tomu hlavnímu, proč vůbec tenhle příběh vyprávím. Řekněme, že tohle všechno s tou láskou začalo jednoho krásného dne. Toho dne jsem byla s kamarádkami venku a povídaly si a suprově se bavily. Ale pak jsme se začali bavit o něm. Ano, tušíte správně. Byl to on, můj idol, i když idol je asi trochu silné slovo. Byl to prostě kluk, který se mi líbí a do téhle chvíle jsem to ani netušila. A holky mi prostě řekli, že se mu nejspíš líbím a tím mi do hlavy vložily “brouka“. Je sice pravda, že jsem si to už před tím myslela já, ale bylo mi to prostě divné, že by o mě měl zájem, nemohla jsme tomu prostě věřit, že zrovna já.

A od té doby se to se mnou táhne. Ten den jsem nad tím začala přemýšlet, než jsem si uvědomila, že se mi líbí a mám ho rád víc než jenom kamaráda. Ale můj problém byl v tom, že jsem měla strach mu to říct. Je sice pravda, že se ke mně choval hezky. Když jsme si třeba někdy povídali na icq, tak když se loučil, tak mi poslal i smajlíka s pusou a mě se to líbilo a byla jsem ráda, i když jsem nevěděla, jak moc vážně to bere a já si spíš myslela, že je to prostě jen tak, že to nic neznamená. Někdy, když jsme spolu měli jít párkrát ven, tak jsem byla ráda, ale zároveň jsem z toho měla strach, co se bude dít. Pokaždé jsem byla ráda, ale párkrát z toho i sešlo, ve většině případě jsem za to mohla i já. Prostě jsem z toho neměla dobrý pocit a místo toho, abych šla ven s ním, tak jsem radši šla s kamarádkami, což jsem dělat neměla. Byla jsem prostě hloupá.

Když jsem ho viděla o přestávce ve škole, tak jsem byla ráda, ale vadilo mi, že nemůžu nic dělat, že prostě nemůžu jít k němu a obejmout ho nebo ho jenom prostě chytit za ruku, prostě jsem nemohla a to mi vadilo. Ale byla jsem ráda za každou chvilku, kterou jsem s ním strávila.

Sice jsem se moc neangažovala do toho, abych s ním třeba byla častěji nebo něco jiného, ale jednou jsem se rozhodla, že ho pozvu na svoji bílou prodlouženou jako svého tanečního partnera. No spíš za to děkuji své kamarádce, která mi řekla, ať to udělám a celou dobu věřila, že tam se mnou půjde. Já tomu, ale moc nevěřila. Den prodloužené se blížil a on souhlasil, že se mnou půjde a v tu chvíli jsem byla šťastná.

Celý večer byl úžasný a dokonce mi i řekl, že mi to sluší. Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem si tak dobře zatancovala a ještě k tomu s osobou, kterou mám ráda. Tancovali jsme spolu na každou písničku. Konec konců mi řekl, že je to můj večer, ale byla tady i chvilka, kdy jsme s ním netančila. Bylo to ve chvíli, kdy jsem ho půjčila kamarádkám a já jsem se mohla aspoň napít a popovídat si s rodinou. Když se konec blížil ke konci, věděla jsem, že tenhle krásný sen, který jsem právě prožívala za chvíli skončí. Přece jenom jsem věděla, že nic netrvá věčně a všechno musí jednou skončit.

 I dokonce ta blbá chvilka, kdy jsme čekali v řadě u šaten a my si spolu povídali byla nádherná. Potom jsme se spolu normálně rozloučili a rozešli se. V tu chvíli jsem na sebe měla takový vztek, jako snad nikdy v životě. Právě jsem totiž promarnila jedinou svou příležitost, kterou jsem měla. Byla jsem kousek od něho a mohla jsem mu klidně dát pusu na tvář, kdyby něco byla by to jenom pusa na tvář, takže by se nemuselo nic stát a vše by bylo zase jako normálně. Jenomže to se nestalo. Já byla taková kráva, že jsem to neudělala. Vlastně ne, já nebyla kráva, v tu chvíli jsme snad byla ten největší srab na světě. Jako vždy já měla strach. Prostě jsem se k tomu neměla. A to je jedna z věcí, kterou si doteď ještě vyčítám.

Ano ten večer byl nádherný. Strašně ráda na něj vzpomínám. Ale realita je bohužel realita a my jsme spolu jen přátelé. Když se stane, že si spolu někdy povídáme na icq, tak už ani neposílá smajlíky s pusou, je mi to sice jasný, ale trochu mi to vadí. I kdyby to z jeho strany byl jenom pouhý vtip i tak bych nejspíš byla ráda, kdyby je posílal. Už si ani nepamatuji, kdy mi ho naposledy poslal.